Dánsko

17. 10. 2006 | † 22. 01. 2009 | kód autora: Hsx
To nedělní odpoledne jsem měla dojem, že to nezačíná moc slibně. Bylo pod mrakem, lidé nervózně bloumali ulicemi a před budovou Jiráskova gymnázia většina mých spolužáků bojovala s cestovní horečkou.Mohlo být něco málo před půl čtvrtou. Pomalu přijížděli i ostatní opozdilci, až konečně byla zavazadla zamčena v úložném prostoru a my s úlevou dávali sbohem rodině, škole a jiným povinnostem na necelých sedm dní. Myslím, že si dokážete představit dvoupatrový autobus s usměvavými řidiči, nepohodlnými sedadly a nebezpečně ojetými pneumatikami( jak mě později informovala moje mamka), jak nás unáší daleko od domova vstříc novým končinám, konkrétně zemi větrných mlýnů, Dánsku.
Cesta byla sice dlouhá, usnula jsem pozdě a ráno se vzbudila za svítání celá rozlámaná,ale stavěli jsme poměrně často, a tak si na jisté výjimky nikdo nestěžoval. O zábavu během cesty nebyla nouze, a tak když jsme kolem osmé hodiny ranní přistáli u malé školy, nikomu se nechtělo věřit, že jsme na místě, v městečku Give. Naši dánští hostitelé nás přivítali dobrou snídaní a krátkou prohlídkou po jejich učebnách, tělocvičně a ostatních školních pozemkách. Nízká a útulná budova zdaleka nepřipomínala tu vysokou a noblesní stavbu Náchodského gymnázia. Po tomto krátkém programu jsme se rozdělili na menší skupinky a odešli poznávat krásy jejich města. Pokud se však nemýlím, viděla jsem pouze dětské hřiště s houpačkami, kolotočem a hlavně s velkým množstvím písku. Naši drazí přátelé se však neměli k tomu, aby nám ukázali něco víc, a tak jsme si odložili batohy a vrhli se do tajů červené prolézačky, někteří se dokonce odvážili na divokou jízdu po modré skluzavce. Potom však nastal pro nás strašlivý okamžik. Naše skupinka se začala dělit na osamělé dvojice a já si uvědomila, co budu sama s Vinni(moje Dánka) dělat. Po týdnu, kdy byla ubytovaná u nás, jsem došla k závěru , že nepatří k hovorným lidem. Pokaždé, když jsem se marně snažila se jí zeptat jestli má sourozence,jestli sportuje nebo něco podobného, její odpověď zněla yes nebo no! To bylo vše. Tentokrát chvíle mlčení nepřišly, moji záchranou byla Míša. Naštěstí bydlela pět minut cesty na kole a rodiče našich dánských kámošek se rozhodli nás dopravit do našich nových domovů společně.
První dojem byl celkem předvídatelný. Malý rodinný domek v centru vesničky nedaleko od Give. Co si ještě přát? Snad jen tu vanu. Na sprchu jsem sice zvyklá, ale byla v malé místnůstce, které říkali koupelna, člověk nad metr devadesát by se tam nevešel, odtok na zemi a pokaždé dávat pozor, aby malé okénko u stropu nebylo zacákané.Kuchyň fungovala jako chodbička mezi halou a obývákem. Ten byl přeplnění fotkami a fotečkami všech členů rodiny. Za obývacím pokojem byly schody, sice krátké, ale vražedně prudké. Měla jsem pocit, že okamžik, než svůj kufr dostanu do podkroví, mě bude trvat celý živo...

.... Ubytovali mě v jednom ze tří pokojů. Byl malý, polepený plakáty známých osobností a hlavně v něm byla televize s DVD přehrávačem. Vybalila jsem si a sešla po schodech dolů. Na stole byl již připravený oběd,toast se sýrem a šunkou. Po jídle jsem byla poslána zpět s úkolem sbalit si plavky a ručník. Celou půlhodinu cesty k neznámému cíli jsem se ptala na jejich zvyky, na památky a dánskou přírodu. Na většinu otázek odpovídala I don‘t understant you . Po zbytek našeho pochodu jsem pak raději mlčela. Když už mě to začalo nudit a Vinni byla celá rudá a rychle oddychovala, začal se objevovat malý dům, náš vytoužený cíl. S napětím jsem očekávala, kdo z mých kamarádů zde bude ubytován. Zpočátku mě trochu zklamalo, že tam byla ubytovaná Bětka z tercie A, ale daly jsme se do hovoru a minuty jenom ubíhaly. Když jsme měly pocit, že jsme si vše pověděly, začaly se naše Dánky zvedat, že nám za pět minut jede autobus. Nepředstavujte si, že jsme jeli nějakou starou Karosou , ale moderním autobusem, který splňoval evropské normy.

Plavecký bazén byl dokonalým bodem programu toho dne. Sešlo se nás tu nakonec asi dvacet včetně Dánů. Po několika minutách ostychu, jsme se začali hlasitě projevovat. Snad ani jeden míč, ani jedna pěnová žíněnka nebo nafukovací člun nezůstali na suchu. Plně jsme využívali i skokanský můstek a saunu. To odpoledne si zdejší plavčíci asi neodpočinuli.
Den se však krátil a my se zase pomalu loučili a odcházeli ve známých dvojicích zpět domů. I když to nebyl můj pravý domov, byla jsem ráda, že zase můžu ulehnout do měkké postele a bylo mi upřímně jedno kolik je hodin, a že se kvůli tomu vzdávám večeře. Usínala jsem klidně s vidinou dalších dnů strávených v rybářském městečku, v Legolandu, na místní pouti, na nejvyšším kopečku Dánska a ve městě Vejle. Den odjezdu mě trochu strašil, protože jsem si to tam začala opravdu užívat.

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.